Do Německa lákají české podnikatele zpravidla lukrativní stavební zakázky. Kromě vidiny vysokého výdělku by měl ale podnikatel počítat také s vyššími náklady.
Stavební zakázky podnikatelé zpravidla realizují prostřednictvím vyslaných zaměstnanců. Podle směrnice o vysílání pracovníků (96/71/ES) se podnikatel musí řídit pracovněprávními podmínkami hostitelského státu, které jsou v Německu zakotveny v zákoně o vysílání pracovníků. Vysílajícímu podnikateli tento zákon nařizuje například vedení výkazů pracovní doby nebo pohotovost dokladů pro případ kontroly.
Z hlediska nákladů si podnikatel připlatí nejen za mzdy zaměstnanců, kterým musí vyplatit přinejmenším minimální německou mzdu, ale také za příspěvky do fondu dovolenkové pokladny SOKA—BAU. Minimální mzda je v Německu stanovena kolektivními smlouvami pro stavebnictví. Při nedodržování minimální mzdy může podnikatele postihnout vysoká pokuta od německých úřadů. Zatímco v Česku je dovolenková pokladna poměrně neznámým pojmem, v Německu ji využívají všichni pracovníci ve stavebnictví k financování svých nároků na dovolenou. Pro tento sektor je totiž charakteristická nestabilita, která je způsobená častou migrací pracovníků mezi různými staveništi a zaměstnavateli, opakujícími se pracovními výpadky či závislostí na příznivém počasí. Díky těmto specifikům dovoluje Spolkový zákon o dovolené, aby si zaměstnanec „našetřil“ nárok na dovolenou u různých zaměstnavatelů a později může uplatnit u svého aktuálního zaměstnavatele. Pravidelné odvody do dovolenkové pokladny mají zabránit nadměrnému finančnímu zatížení zaměstnavatele, který dovolenou poskytuje. Aby na německých staveništích platila jednotná úprava dovolené, vztahuje se zvláštní úprava ve stavebnictví také na vyslané zaměstnance.
Protože jsou odvody do dovolenkové pokladny poměrně vysoké (představují 14,3% hrubé mzdy zaměstnance), podnikatelé si na ně často stěžují a označují je za nepřiměřenou ekonomickou i byrokratickou zátěž. Nabízí se tedy otázka, zda institut dovolenkových pokladen nenarušuje svobodu poskytování služeb. Obecně platí, že svoboda poskytování služeb může být omezena pouze z důvodu převažujícího veřejného zájmu, který musí být navíc podpořen zásadou přiměřenosti, tedy že cíle nelze dosáhnout způsobem, který podnikatele méně omezuje.
Případ dovolenkové pokladny v Německu se dostal i před Soudní dvůr EU (C—49/98 Finalarte), kdy se do boje proti dovolenkovým pokladnám zapojilo hned několik evropských firmem. Soudní důr však německou praxi označil za oprávněnou. Odvody do dovolenkové poklady sice pro vysílající zaměstnavatele znamenají zvýšení finančních nákladů, na druhé straně ale vedou k vyšší ochraně vyslaných pracovníků. Přestože se výklad Soudního dvora může jevit jako nevyvážený, tedy výhodný pro zaměstnance a naopak zcela nevýhodný pro zaměstnavatele, nezbývá českým podnikatelům, než se s německou praxí smířit. Osvobození od povinnosti platit odvody do dovolenkové pokladny je totiž možné pouze v případě, kdy zaměstnavatel odvádí v domovském státě za vyslané zaměstnance příspěvky srovnatelné instituci. Na české podnikatele se tedy možnost osvobození nevztahuje.
Na obhajobu Německa je třeba uvést, že se snaží českým podnikatelům vyjít maximálně vstříc, co se týče poradenství ohledně administrativních postupů, které jsou s odvody do dovolenkové pokladny spojené. SOKA—BAU, která je německou organizací pro sociální fondy ve stavebnictví, zřídila pro české podnikatele telefonní linku, na které je možné získat potřebné informace v českém jazyce. Na internetových stránkách SOKA—BAU je také dostupná informační brožura pro zaměstnavatele, ve které jsou obsaženy praktické návody týkající se výpočtu a odvodu poplatků, a to rovněž v češtině.
Otevření německého trhu představuje pro české podnikatele velkou příležitost. Přestože je v současné době možné do Německa vyslat pracovníky bez pracovního povolení, je nutné, aby si podnikatel ohlídal formality, které k podnikání v zahraniční patří. Pro podnikatele byla proto za tímto účelem v ČR zřízena síť Jednotných kontaktních míst na specializovaných živnostenských úřadech v krajských městech, které poskytují poradenství o podnikání v EU. Pracovníci Jednotných kontaktních míst poradí každému, kdo se chystá rozšířit své podnikatelské aktivity do zahraničí, ale neví, jak na to. V případě, že podnikatel při svém působení v zahraničí narazí na problémy s úřady, může kontaktovat bezplatnou službu SOLVIT, která je neformálním systémem pro řešení problémů na vnitřním trhu. SOLVIT přijímá stížnosti občanů nebo podnikatelů, které úřad poškodil nesprávnou aplikací evropského práva např. v oblasti přeshraničního poskytování služeb, volného pohybu zboží, uznávání kvalifikace, či sociálních dávek.
